Zdražování a bod zvratu. Po dvou dekádách stability čelíme inflačním šokům
Ze střednědobého výhledu, tedy po odeznění krátkodobých vlivů jako válka a narušení odběratelsko-dodavatelských vztahů, by se měla inflace vrátit k hodnotám okolo 2 %, na které centrální banky celosvětově cílí. Ovšem existuje riziko, že když se budou inflační šoky opakovat, zůstane s námi vyšší inflace po delší dobu. Znamenalo by to bod zvratu po dvou dekádách stability.
Hlavním rizikem v současnosti je tedy příchod nových vln inflačních šoků, které by roztočily inflační spirálu. Ta by nakonec vedla centrální banky k přísnějšímu utahování měnové politiky, což by vedlo k tvrdšímu přistání globálního hospodářství s rizikem recese. Něco obdobného se stalo v 70. letech, a právě z tohoto období se můžeme poučit, respektive zkoumat jaké rozdíly či shody má současná doba s tamní dobou, a zdali nás tedy i v nejbližší budoucnosti čeká prudký růst úrokových sazeb jako v 70. letech.
Současnost a 70. léta
V 70. letech si prošlo světové hospodářství dvěma ropnými šoky. Dnes tu máme také komoditní šok kvůli válce na Ukrajině, a navíc nabídkový šok kvůli nedávné pandemii. Dnes i v 70. letech jsme byli svědky velmi uvolněné monetární politiky. Obrázek níže ukazuje vývoj reálné úrokové míry v USA. Jak v 70. letech, tak dnes je reálná úroková míra hluboko v mínusu. Z toho bychom mohli usuzovat, že razantnější utahování měnové politiky je na místě, a tedy i zvýšené riziko recese.
Nicméně existuje výrazný rozdíl mezi 70. lety a současností. V 70. letech byl komoditní šok obrovský. Cena ropy v letech 1973 a 1974 vzrostla o 400 % a v letech 1979 a 1980 poté ještě o dalších 200 %. Dalším výrazným rozdílem je to, že v 70. letech americký dolar opustil zlatý standard, rozpadl se systém fixních směnných kurzů mezi kapitalistickými měnami a éra uvolněné monetární politiky tak byla ve svých plenkách.
V té době centrální bankéři, ekonomové a fiskální experti přisuzovali rostoucí inflaci speciálním faktorům a podceňovali efekt nadměrné poptávky vyvolané monetární expanzí, tedy tím, že centrální banky uvolnily svou politiku a v ekonomice bylo příliš levných peněz. A právě tato ignorance, nevědomost nebo lajdáctví vedla k postupnému zvyšování inflace a růstu jejího trendu. Na začátku 60. let byla globální inflace 1,5 %, ale poté začala poměrně rychle stoupat. Na začátku 70. let dosáhla již 5 % a kulminovala v roce 1980 na 14 %.
Oproti tomu dnes je inflace pouze krátce (cca zatím jeden rok) nad inflačními cíli centrálních bank a ty již bijí na poplach. Jsou si vědomy této hry s ohněm, kdy inflace může být dobrý sluha, ale zlý pán. Centrální banky za posledních 30 let vytvořily účinné nástroje, jak dosáhnout inflačních cílů, a tím pádem i ukotvit inflační očekávání, a tedy i snížit nejistotu z pohledu budoucího vývoje cen.
V 70. letech byla inflace patrná ve všech odvětvích. V dnešní době jsou největší inflační tlaky v energetickém sektoru a v sektorech ovlivněných pandemií. Ovšem toto může odeznít nebo aspoň zpomalit či zmírnit, až se ceny komodit stabilizují a obnoví se odběratelsko-dodavatelské vztahy. Jinými slovy, inflační rakovinou není prošpikována ještě celá ekonomika. V případě, že tvůrci hospodářské politiky nezačnou opět slibovat lepší zítřky v podobně fiskálních dárečků nebo permanentního kvantitativního uvolňování či politiky nulových nebo ultra nízkých úrokových sazeb, tak divoká a dlouhotrvající inflace v řádu dekád pravděpodobně nebude na pořadu dne.
Michal Valentík, člen investičního výboru společnosti Broker Trust